Zuzanu Sojákovou nepřehlédnete: Fialové vlasy, kožená bunda, tetovačky po celém těle a neodmyslitelný chopper Suzuki Intruder, jehož zvuk se rozléhá po celé ulici, když svého miláčka nastartuje a jede si zajet.
Motorku má v jejich rodině každý a v Levoči snad není toho, kdo by Sojákovce neznal. „Já, to jsou ti…“ V malém městě pod Tatrami prezentují určitý životní styl, osobitý, poněkud odlišný od zažitého standardu. Mají zde klub motorkářů Nordic Eagles, vlastní klubovnu, bar. V zimě zase sdružují otužilce v neformálním sdružení Lední medvědi z Levoče a jejich pravidelná setkávání u vody si v zimních měsících našla desítky příznivců, vícekrát byla dokonce iv místní televizi.
„Žijeme tak, jak se nám líbí. Děláme, co chceme, a co okolnosti dovolí, tak, abychom byli všichni spokojeni. Ale vždy na prvním místě je rodina. Potom všechno ostatní,“ říká Zuzana.
15 tisíc kilometrů za sezónu
Rodina je jednotná, co se týká zálib a životního stylu. V létě na motorkách, v zimě na lyžích či ve vodě potkáte svorně všech čtyř. Zuzanina manžela Martina, jedenadvacetiletého syna Jakuba a výjimkou není ani nejmladší, patnáctiletá Barborka. Ta se zatím, pokud jde o motorku, musí spokojit s terénní „crosskou“, aby jezdila po cestách ještě nemá věk. O rok si už ale i ona půjde dělat řidičák, aby mohla s rodinou na daleké cesty a už se neumí dočkat. „Zatím ji vozí manžel, když někam jedeme,“ upřesňuje Zuzana.
Loni v Litvě. Zuzana s manželem a synem Jakubem. Foto: archiv Zuzany Sojákové Za sezónu ujedou 12 až 15 tisíc kilometrů. „Odhaduji, nepočítám to přesně. Zkrátka kdykoli se dá, sednu a jdu. Pročistit si hlavu, potěšit se z jízdy, přírody… Někdy jen tak, po robotu, jedeme na kávu do Popradu, na Štrbské Pleso či na koláč do Spišské Nové Vsi. I krátká jízda člověku udělá radost,“ říká.
Ale jezdí se i delší tratě samozřejmě. Během sezóny brázdí Slovenskem zejména o víkendech, no a, pochopitelně, o dovolené se jede ještě dál. Loni prošli velký okruh Polsko, Litva, Slovensko. „Bylo skvěle. Celá parta, každý den 200-400 kilometrů. Jízda, prohlídka pamětihodností, odpočinek… Letos jsme měli v plánu trip Ukrajina, ale nic z toho samozřejmě. Tak pojedeme trasu Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Transylvánie.“
Motorka je svoboda
K motorkám Zuzana inklinovala odmalička. „Táta měl simsona a jako malou mě na něm vozil. No a potom, když mi bylo asi 12 let, jsem už na ní jezdila sama, s chlapci jsme se převáželi po ulici. Já jsem vždy byla takový pouliční kluk, žádné ty dívčí hry s panenkami, kdepak. Motorky, kola, odřená kolena…,“ směje se. Nakonec, sukni a podpatky měla na sobě zatím dvakrát v životě – na vlastní svatbě a na synově stužkové.
Při otázce, co na motorkách vidí, neváhá ani vteřinu. „Svoboda, jednoznačně! Vyčištění si hlavy, setkání s přáteli… To je životní styl, motorky…“ Jít sama, s větrem kolem hlavy, zpívat si, přemýšlet, mluvit sama se sebou, poohlížet okolí… „Člověk vidí nesmírně mnoho. Je to úplně jiné než v autě… I tam si sice člověk prohlédne okolí a tak, ale přece jen, motorka je motorka, těžko se to vysvětluje. Navíc na dvou kolech se člověk dostane i na místa, kam běžně ne,“ popisuje.
„Vždycky mám hlavu na krku…“
Nebezpečí neřeší více než je třeba. Statistiky dopravních nehod motorkářů jsou neúprosné, ale Zuzana v tom má jasno. „Vždycky mám hlavu na krku a na paměti to, že se potřebuji vrátit domů, ke svým dětem, ke své rodině. Tedy nevytáčím to do žádných extrémních rychlostí, když je po dešti nebo když jsou kamínky po zimě. Nejdu na hranici svých sil a přecenění… A vím, že stejně to mají i syn a manžel. Děti vychováváme k zodpovědnosti. Většinou jezdíme spolu, nepoužíváme vysílačky, ale ani si nemusíme blikat či troubit, že zpomal nebo něco takového. Víme, kolik co můžeme.“
