Má jen základní vzdělání, ale vždy své čtyři děti honila do učení a dělala si s nimi domácí úkoly. Máma Branislava Piskora dobře věděla, že bez škol se nepohnou dál. „Vidět vzdělané Romy je pro společnost důležité. Bílí by měli chápat, že i Rom může tvrdě studovat, získat vysokoškolský diplom a mít potom dobrou práci. Že je to normální věc,“ je přesvědčen Branislav.
Malí Romové patří do speciálních škol a mohou být rádi, když se jim podaří vychodit základní školu. Takovou představu o vzdělávání dětí z etnika odsunutého na okraj má stále mnoho Slováků. „Učit se nedokážou ani nechtějí,“ přetrvává stále v povědomí části obyvatel. Bořit předsudek pomáhá i Michalovčan Branislav Piskor (16).
Navzdory obtížné výchozí pozici, kdy máma někdy neměla ani na to, aby synovi koupila písanky, se mu daří studovat na prestižní škole, krásně kreslí a svoji budoucnost si maluje optimisticky. „Je hloupost, pokud si někdo myslí, že romské dítě je nevzdělatelné. Každý člověk se dokáže vzdělávat,“ říká v rozhovoru u příležitosti Mezinárodního dne Romů, který si připomínáme každý rok 8. dubna.
Jak se stalo, že jste po základní škole a úspěšném absolvování přijímacích zkoušek šli studovat na střední zdravotnickou školu? Přece jen na tomto typu škol se kluci moc nevyskytují a romského původu ještě vzácněji.
V deváté třídě jsem uvažoval, co budu dělat dál. Uvědomil jsem si, že rád pomáhám lidem a zalíbila se mi představa ošetřování lidí v nemocnici. Řekl jsem si, že bych mohl zkusit tuto školu. Stejnou mimochodem studuje i můj osmnáctiletý bratr.
Splnila škola vaše očekávání?
Splnila, ačkoli nečekal jsem, že na ní bude tak mnoho učení. Říkal jsem si: „Zdravotní sestra, co tam může být tak těžkého?“ Jenže anatomie je například dost náročná. Baví mě učit se o lidském těle, myslel jsem si proto, že to bude pro mě jednoduché, ale jdeme do opravdu velkých podrobností.
Je předmět, který vás ve škole baví nejvíc?
Jsou to ošetřovatelské techniky. U třídy máme takovou simulaci nemocnice, kde se učíme, jak pečovat o pacienty.
Vítězství ve školním kole recitátorské soutěže Hviezdoslav Kubín. Foto: archiv B. PiskoraCo po škole? Dovedete si po měsících studia sám sebe stále představit jako zdravotní sestru, tedy spíše zdravotního bratra?
Ze začátku, když jsem na školu nastoupil, jsem si dokonce říkal, že bych potom zkusil medicínu, ale vidím, že to asi pro mě nebude. Učit se kreslit by mě asi bavilo víc, je proto možné, že po maturitě zkusím uměleckou školu.
Co kreslíte nejraději?
S malováním jsem začal, když mi bylo asi dvanáct či třináct let a ze začátku jsem si jen tak čmáral – a bavilo mě to. Vzal jsem si fotografii tváře a podle toho kreslil. Vypadalo to samozřejmě hrozně, ale já jsem si připadal jako hotový umělec (úsměv). Každým dalším výkresem jsem se ale zlepšoval a posouval dopředu. Malování je možná to, co budu v budoucnu studovat i dělat.
